Vznik digitálních počítačů
Hybnou silou vývoje nulté generace, tedy elektromechanických počítačů, se stala druhá světová válka, kdy došlo paralelně k velkému pokroku v různých částech světa. Německý inženýr Konrad Zuse zprovoznil v roce 1941 univerzální elektromechanický počítač Z3 obsahující 2600 elektromagnetických relé, který byl užíván k výpočtům charakteristik balistických raket řady V. K počítání lineárních rovnic v oblasti fyziky sestavil v říjnu 1943 americký profesor John V. Atanasoff elektronický počítač ABC. V USA probíhal ve spolupráci IBM a Harvard University v letech 1939–1944 také vývoj sálového počítače MARK I skládajícího se z více než 700 000 elektromechanických prvků, který námořnictvo využívalo k výpočtu balistických tabulek. Blízké počítači bylo rovněž britské zařízení Colossus kombinující elektronky a relé, vyvinuté v roce 1943 k dešifrování německého kódu Enigma.
První elektronkový počítač ENIAC bylo rozměrné zařízení instalované ve speciální místnosti s obrovskou spotřebou elektrické energie a velmi malým výpočetním výkonem, tedy s velmi nízkou účinností respektive efektivitou.
