Předchůdci
Prvním známým nástrojem k počítání je starověká počítací tabulka abakus. Původní verze skládající se jen ze zaprášeného kamene (starohebrejské slovo abaq znamená „prach“) se používala v Babylonii již od poloviny třetího tisíciletí př. n. l.[zdroj?] Nejstarší dochovaný exemplář, salamiská tabulka, pochází zhruba z roku 300 př. n. l., historik Hérodotos však popsal příklady pro tabulku tohoto typu již o více než století dříve.[1]
Roku 1614 objevil John Napier novou matematickou metodu, umožňující realizovat násobení a dělení pomocí sčítání a odčítání, popřípadě pomocí logaritmů. Jeho práce umožnila vynález logaritmického pravítka, nezbytného nástroje inženýrů až do 70. let 20. století.
První mechanický kalkulátor sestavil roku 1623 Wilhelm Schickard. Byl sestaven z ozubených koleček z hodinových strojků a uměl sčítat a odčítat šesticiferná čísla. Další mechanické počítací stroje umožňovaly i násobení pomocí opakovaného sčítání parciálních násobků a dělení pomocí odčítání. Většinou byly vnitřně založeny na desítkové soustavě, ač je implementačně náročnější než dvojková.
V roce 1725 zavedli Basile Bouchon a Jean-Baptiste Falcon technologii děrných štítků k ovládání tkacích strojů. Nápad použít děrné štítky k programování mechanického kalkulátoru uplatnil v roce 1835 Charles Babbage při návrhu svého Analytical Engine, prvního turing-kompletního počítače.
K uchovávání dat použil poprvé děrné štítky Herman Hollerith, který se svou metodou vyhrál v roce 1890 v USA konkurz na sčítání lidu. Jeho firma se později stala základem slavné počítačové společnosti IBM. Na analýzu a další zpracování dat na děrných štítcích byly vyvíjeny děrovače, tabelátory a třídiče.
