Jdi na obsah Jdi na menu
 


Klávesnice

22. 8. 2008

Počítačová klávesnice je klávesnice odvozená od klávesnice psacího stroje či dálnopisu. Je určena ke vkládání znaků a ovládání počítače. Standardní počítačové klávesnice jsou napájené z počítače a komunikují s ním po sériové lince.

Počítačová klávesnice má na vrchní straně malá tlačítka (klávesy). Ve většině případů stisk klávesy způsobí odeslání jednoho znaku. Některé klávesy slouží jen jako předvolba. Odeslání některých symbolů pak vyžaduje stisk (úhoz) či držení několika kláves současně nebo postupně.

 

 

Vzhled

Rozložení kláves americké klávesnice PC
Rozložení kláves americké klávesnice PC
Rozložení české QWERTZ
Rozložení české QWERTZ
Rozložení české QWERTY
Rozložení české QWERTY

Existuje velké množství různých rozložení kláves. Vznikají proto, že rozdílní lidé potřebují snadný přístup k rozdílným symbolům. Obvykle je to tím, že píší odlišným jazykem, ale existují specializovaná rozložení pro matematické, účetní, programátorské použití.

Rozložení znaků na počítačových klávesnicích kopíruje standardy rozložení na psacích strojích, které převzaly organizační automaty, pořizovače děrných štítků atd. V některých zemích se používá rozložení QWERTY, jinde QWERTZ, někde i jiné, například francouzské AZERTY. Rozložení Kláves je upraveno mezinárodní normou ISO/IEC 9995 „Informační technologie – Uspořádání klávesnice pro textové a kancelářské systémy“ z roku 1997. Ta uvádí, že rozmístění jednotlivých kláves se řídí národními normami a zvyklostmi. Jako příklad obsahuje možnost obsazení klávesy B01 (na české Y) znakem Z (např. anglický nebo americký standard) nebo znakem Y (např. český standard) či znakem W (např. francouzský standard), D06 (na české Z) Y nebo Z a pro D02 (na české W) W nebo Z. V České republice je, v souladu s mezinárodní normou, stanoven národní standard, jenž vychází z uspořádání QWERTZ. Jedná se o ČSN 36 9050 z roku 1994, která stanovuje rozmístění znaků na 48 klávesách (vychází z typu QWERTZ) ve dvou úrovních, tj. základní a po stisknutí Shiftu. Tedy není zde řešeno umístění např. znaku obrácené lomítko (na různých klávesnicích je na různém místě), znaků generovaných pomocí klávesy Alt Gr (3. úroveň), ale umístění „Z“ a „Y“ ano.

Mnoho českých programátorů ale dává přednost anglickému standardu, který vychází z rozložení QWERTY, protože potřebují znaky, které na českém standardu nejsou, případě používají tzv. českou programátorskou klávesnici, nebo českou QWERTY klávesnici, lišící se jen prohozeným Z a Y, protože si již na anglickou klávesnici zvykli.

Rozložení QWERTY vzniklo s úmyslem snížit tak pravděpodobnost zaseknutí typových pák ručního psacího stroje. K jeho masovému rozšíření vedlo vítězství v soutěži v rychlosti a přesnosti psaní. Po něm v roce 1888 následovala konference v Torontu, jež přijala klávesnici QWERTY za standard.

Existují také speciální rozložení kláves zohledňující ergonomii (Dvorak, Colemak, XPeRT). Tato rozložení, která nejsou moc rozšířena, byla navržena pro psaní v angličtině a příliš se nehodí pro psaní v jiných jazycích, neboť jsou ještě více než QWERTY závislá na národním jazyce. Proto například Dvorak pro psaní českého textu nemá zásadnější význam, neboť, jak uvádí publikace "Profesionálem v administrativě", produktivitu práce zvýší pouze o 1% a se stejným úspěchem sníží zatížení prstů a rukou.

Optimalizace rozložení kláves českého standardu nebyla dosud provedena. Přitom, pokud by došlo k rozmístění znaků v závislosti na jejich výskytu v textu, došlo by k zvýšení produktivity práce přibližně o 12,2 %. Pokud by navíc došlo i k dalším úpravám klávesnice, produktivita práce by mohla být zvýšena o další 2 %. To by umožňovalo psát 59,5 % obsahu textu přímo v základní poloze, tedy z kláves na nichž jsou umístěny prsty při využívání hmatové metody (přibližně stejně jako při psaní anglického textu na klávesnici Dvorak). To by však znamenalo ještě větší rozdíly nejen od QWERTZ, ale i od QWERTY než dnes.

Rozložení jednotlivých kláves má z hlediska efektivity význam pouze pro osoby ovládající klávesnici deseti prsty nebo hmatovou metodou.

Standardní klávesnice je poměrně velká, protože každá klávesa musí být dost velká na to, aby se dala snadno stisknout prsty. Pro přenosná zařízení, kde by standardní klávesnice byla příliš velká, byly navrženy redukované typy klávesnic, případně se používá jiný způsob komunikace.

 

Skupiny kláves

Klávesy lze rozdělit do těchto skupin:

  • základní alfanumerické klávesy
  • klávesy numerické klávesnice
  • funkční klávesy
  • speciální klávesy
  • klávesy určené pro konkrétní operační systém (v systému Microsoft Windows jsou to Windows a Application)

Alfanumerická klávesnice zabírá většinu plochy, obsahuje klávesy 26 písmen, mezerník, klávesy s interpunkcí a klávesy s číslicemi.

Numerická klávesnice obsahuje klávesy s číslicemi, desetinnou tečku, klávesy využitelné pro 4 základní aritmerické operace, druhou klávesu Enter a klávesu Num Lock pro změnu funkce číselných kláves.

Funkční klávesy mají označení F1 – F12 a nalezneme v horní části klávesnice. Slouží k řízení programů a jejich funkce je určena konkrétním softwarem.

Speciální klávesy jsou popsány v následující tabulce.

Klávesa Funkce
Escape Odvolání posledního příkazu
Print Screen Vytištění obsahu monitoru na tiskárně
Scroll Lock Řídí „rolování“ obrazovky nahoru a dolů
Pause/Break Zastavení provádění programu
Insert Přepíná mezi režimem vkládání a přepis
Home Posouvá kurzor na začátek řádku
Page Up Posunutí textu o jednu obrazovky nahoru
Delete Maže znak na pozici kurzoru
End Posouvá kurzor na konec řádku
Page Down Posunutí textu o jednu obrazovky dolů
Enter Potvrzení příkazu
Back Space Mazání znaku zpětným posunem kurzoru
Kurzorové šipky Posun kurzoru po obrazovce
Shift Přepínání velkých a malých písmen
Ctrl Přepínání funkcí kláves při řízení programu
Alt Přepínání funkcí kláves při řízení programu
Caps Lock Přepíná trvale na velká písmena
Tabulátor Přeskakování kurzoru do předem nadefinovaných pozic
Windows V MS Windows: Otevření nabídky Start
Application V MS Windows: Otevření místní nabídky

 

Připojení k počítači

V dřívějších letech se klávesnice připojovala k počítači konektorem DIN-5, který byl později nahrazen poněkud menším konektorem Mini-DIN, častěji nazývaným PS/2, přičemž způsob komunikaceklávesnice s počítačem zůstal zachován. Starší klávesnice s konektorem DIN bývají nazývány „AT klávesnice“ (podle osobního počítače IBM PC/AT), stejný konektor však používaly i ještě starší nekompatibilní „XT klávesnice“ určené pro historický IBM PC/XT.

Zapojení konektoru DIN-5 (samice):
(1) CLOCK,
(2) DATA,
(3) RESET*,
(4) GND,
(5) +5V DC.
* Vývod RESET slouží k inicializaci klávesnice, ale u novějších klávesnic nebývá zapojen.
Zapojení konektoru PS/2 (samice):
(1) DATA,
(2) nezapojeno*,
(3) GND,
(4) +5V DC,
(5) CLOCK,
(6) nezapojeno*.
* U některých typů notebooků můžou vývody (2) a (6) sloužit jako DATA a CLOCK pro připojení druhého zařízení.

Mezi další způsoby připojení v současnosti patří USB, dnes nejrozšířenější. V takovém případě se již jedná o výrazně komplikovanější způsob komunikace umožňující například připojit ke klávesnici různá další zařízení (myš, USB flash paměť atd.), která pak přes ni komunikují s počítačem.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář